Bez mučení se přiznám, že až do minulého pondělí byl pro mne jistý Tuomas Saukkonen jen další z libozvučných finských jmen a více pozornosti než jeho (zaniklým) projektům BEFORE THE DAWN a BLACK SUN AEON jsem věnoval skladbě snídaňového menu krále bipolárních influencerů Tima Tolkkiho. Loni jsem se pokoušel přijít na chuť Tuomasově současné kmenové bandě WOLFHEART, ale na rozdíl od Tolkkiho kečupem zbrocených talířů zůstala krmě netknuta. No a pak se na mě ze zálohy vyřítila nová deska DAWN OF SOLACE, další z kapel, které omnipotentní Fin (řeč je Saukkonenovi, ne o odulém hrdinovi finsko-mexicko-české telenovely) za poslední roky postavil. 

Novinka „Waves“ následuje dlouhých čtrnáct let po debutovém albu „Darkness“, které, pokud se mé zdroje nepletou, směřovalo spíše ke klasickému severskému melodeathu. Aktuální fošna si zbytky death metalové DNA zachovává, pokud tedy vezmeme v potaz, jak silný podíl měly tradičně ve finské interpretaci tohoto žánru melodické kytarové linky. Člověk nemusí být chodící encyklopedie, aby si podle naléhavých, propletených a krásně nadýchaných Tuomasových riffů DAWN OF SOLACE bleskurychle zařadil někam do společného kmene s INSOMNIUM, AMORPHIS či SENTENCED, v tomto podání ovšem s výrazně měkčími, hitovějšími odstíny. Milovníci finských gotiků možná vyloví z paměti podařenější momenty TO DIE FOR, onu specifickou směsici kousavosti a něhy, která primárně útočí na centra melancholie a smířené deprese.

Kdybych měl napřed jmenovat jednu věc, v níž „Waves“ tak trochu ztrácí na vzedmuté síle, byl by to hlasový projev frontmana Mikky Heikkiläho. Ten má v hrdle adekvátní vokál, výše posazený, rozjitřený, ale nikoli vlezlý. V jeho technicky kvalitním projevu mi ale chybí osobitost a charisma, obzvláště v kontrastu s tím, jak emotivně působí hudba DAWN OF SOLACE. Není to v žádné případě ložené negativum, jen občas zahlodá pocit, že pod tou bouřlivou hladinou by mohly být ještě temnější hlubiny. A do těch hlubin by posluchače stáhl procítěnější, vrstevnatější vokál.

Nač ale stavět recenzi na to, co by mohlo být… „Waves“ přichází s ucelenou hudební náloží truchlení, která mi už dlouho chyběla. Finům se podařilo ponurost a depresi ve svém doom rocku vytvarovat v něco, co zároveň skličuje a povznáší. A DAWN OF SOLACE v sobě mají tu správnou esenci. Tklivé kytarové leady, silové riffy, pestrá rytmika, chytře strukturované skladby, které se chytlavě zaseknou do paměti, přitom ale nejsou banální či triviálně vystavěné. Saukkonen umí včas vytáhnout další trylkující kytarovou vrstvu, uvolněnou akustickou aranži i drtivější nástup. A když už se hrozí, že se začnou zajídat modelové anglické texty, přispěchají Finové se svěžím hltem třikrát destilované mateřštiny v nepřiznané poctě Teletubbies s názvem „Tuli“.

„Waves“ se ladně vlní, nesmírně příjemně plynou a skvěle zní. Zvuk je přesně tak robustní, čitelný a ostrý, jak by měl u podobně laděné desky být. DAWN OF SOLACE nevynalézají saunu, ale vztyčují ji v místech, kde se milovník finské depky vždycky rád napaří a zchladí. Na desce, na které Saukkonen obstaral vše kromě melodického zpěvu, je nejvíc sympatická jedna věc. Na rozdíl od spousty banálních gotiků tihle Finové nepospíchají mechanicky k refrénu. Vědí, co mají v rukávu a umí budovat náladu a gradovat emoce. S každým poslechem se na jejich mlhavé vlny ladím víc a víc. A velmi nerad je opouštím.